Duma po slunce západu.

Sklon nebe zarděl se, mlha po zemi se snuje,

zvon vyzněl modlitby své zvučný rým,

noc bába pohádku měsíčnou vypravuje

kol hvozdům zeleným.

Strom každý poslouchá a chvěje se a chvěje,

a v jeho duši roste nový svět

jar dávno zaniklých i písní, pták jež pěje

i květů vonný ret.

Vše časem vykvete, co ondy vykvést mělo;

ze zrna ztraceného vzejde klas,

a co z mé duše lyry ještě vyznít chtělo,

snad pták vyzpívá zas.