Duma při jara návratu.

Jak přetajemný ten je čas,

když s luhem obloha se snoubí,

když kvete bez a metá klas

a mušky svítí v lesa hloubi;

když perlami kryt bystřin kraj

a kvítím ňadra sivých strání,

když pták se vrací v rodný kraj

a v srdce dávná vzpomínání.

Ó nejkrásnější ze všech dob,

když strom je plný květných třásní,

když věnci zdoben milý hrob

a vroucí mysl kytkou básní;

ó, chvíle tužeb tajemných,

ó, čase lásky, blaha, krásy,

proč kolem skrání pěvcových

tkáš květ a perly věsíš v řasy?

Snad proto rosou vlažíš zor,

mdlý zrak by pohledu byl schopen,

jak nebe líbá čela hor,

jak v kráse celý svět je stopen?

vždyť, zda by člověk uviděl

chor štěstí hledáním, sláb prací,

že také jemu s horských čel

tím jara svitem mír se vrací.