Duma při pálení veršů.

Písně, mladých ňader zdoby,

úsměvů a vzdechů směs,

za jeseně bouřné doby

třesoucí jsem rukou snes’.

Co v nich ondy kvetlo, zbledlo

hojnou slzou vlhkých řas;

a co vůně z nich se zvedlo,

dávno rozvál bouřný čas.

Dětských tužeb první květy,

shořte, ač to krutý soud!

Leč kde tužeb zašly světy,

jest i písním zahynout!

Vzplála rázem hrstka písní,

a mně z ňader dral se vzdech:

„Ach, co člověk z mládí vysní,

hyne v žití plamenech!“

Slunný požár mého blaha,

hranice mých přání! Žel! –

Ruka chvatně k srdci sáhá,

a zrak znova zaslzel. –