Duma při sklonku mého 25letého učitelování.

Tak školským prachem z vůle boží

juž břednu roků dvacet pět!

Ach, mnohé potrhalo hloží

mých ňader chvějící se květ;

já na trní chtěl pěstit růže –

trn každý se mi šípkem zdál –

však jak? toť sotva Pán Bůh zmůže...

Já přemýšlel, a svět šel dál.

Co platno všecko namáhání,

co platen planý žal a trud?

Svým nemám špetku zboží ani,

svou nezvu hrstku orných hrud.

Když jiní hýřili a tyli,

já k práci skloněn nocoval,

mé smysly všecky kantořily –

a vadly, žel! a svět šel dál.

Tak mnohý, věru, bez pomoci

mou láskou vyvíjel se hoch,

ten k světlu proveden byl nocí,

ten z jaderníčku v štěp se zmoh’;

jak milník žití na rozcestí

jsem ku výstraze jiným stál,

a věstil chodcům, kde je štěstí;

já vázl v půdě, on šel dál.

Než přec snad jedenkrát se ztratí

ten dusící mě školský prach,

a klidná prázeň mi se vrátí,

až ležet budu na marách;

pak nechte pláče teskných zvuků;

čas věděl dobře, proč mě svál –

jen v rakvi stiskněte mně ruku

a klidně nechte mne jít dál.