Duma při slunce východu.

Výš stoupá slunce; kdož se ptal,

co k žití probudilo květů,

co klasů v nivách vylíbal

ret jeho v žhavé lásky vznětu?

Výš stoupá slunce; kdo as děl,

co žárem svým mu v duši vlilo,

čím jeho úsměv v hruď mu spěl,

co v srdci písní zazvonilo?

Výš stoupá slunce, kdo as dbal,

čím kvet’, až v přítmí náhlém chladu

jej v náručí svém tiskne žal,

jenž přišel s rosou po západu? –