Duma štědrovečerní.

Noc hvězdná sivým křídlem věje

cit divný do všech ňader cev,

můj zrak se kalí, srdce chvěje

a krůpěj krvavá se leje

na štědrovečerní můj zpěv.

Dřív létala má duše domů,

teď nemá sil, vždy strádajíc,

a požalovat není komu;

jdu přec – ach, vrchů do průlomu

mně nikdo nepřichází vstříc.

Leč vidím dávné, zlaté stopy

dvou drahých lidí v sněhu plát –

mé oko slzami je topí –

zda jejich ruce mých se chopí?

zda zlíbáme se nastokrát?

Ach, nelze celovat těch kšticí,

mne doba přelstila, je věk,

a nelze také dítku říci:

„Pojď, vylíbej jim starost z lící,

jsouť babička a dědeček!“

Kam nesahá však ruka v bolu,

tam dospěl vroucí písně let:

dnes, drazí, dnes jsme všickni spolu,

v mé prosté síni, v čele stolu,

vás vítá zrak a líbá ret.