Duma u jezera.

Bílý leknín na jezeře vzrůstá –

snad že siná ústa mrtvé děvy,

snad to sítí kadeř její hustá?

Kdo že poví? Nikdo! Žádný neví!

Mír-li to či stesk zří plesu z oka?

modlitbu-li za dvě duše říká?

Zdroj jen, padající do hluboka

jeho srdce, úpěnlivě vzlyká.

A já dumám břehu na skalině

o pohádce žití, lásky vzplání,

o bolesti duše, lsti a vině,

o smrti a božím smilování.