Duma u ptačí klece.

Jsem jako tažné v kleci ptáče:

když přijde jaro toužím v let,

mé srdce usedavě pláče

a chce se nésti v šírý svět.

Leč marně vzdouvá vetchá křídla,

zle přistřihl je krutý čas,

v led rosa na percích mu stydla,

a táhne srdce k zemi zas.

Ach, marně perutí svou mává,

a vylétnout-li touží přec,

v mříž hlavou bíti neustává

a s křikem mrtvo padá v klec.