Duma v bouři.

Bouř zrodila se zprudka, rázem

jak nezkrocený duch,

pak meteor, jenž letí na zem

a sráží vzduch.

Ne zticha, jako v bázni kryje

své zloby hrůzný znak,

však její peruť divě bije

jak dravý pták.

To tisíc orlů kolem spěje,

to sterých ořů cval.

Zem zděšená se hrůzou chvěje,

les postrach jal.

A háje šumí ze hlubiny

svůj bratrský jí zpěv,

však bouř je rve a metá stíny

v ně její hněv.

A bouře dál se krajem žene

a obrací vše v rub,

přes strže, hvozdy vyvrácené,

přes sklaný dub.

Nic její sílu nezastaví

a nezkrotí tu moc,

a ona zpívá hymnu slávy

si celou noc.

Však z rána s prvním jitra svitem

jak divě přišla k nám,

tak umřela, a v hrobě skrytém

ulehla k tmám.

Svůj osud nářkem neodvrací,

za dlouhý nelká skon,

jak bouřila, se náhle ztrácí,

na rtech ni ston.

Z té její divé, prudké vřavy

znak mnohé zkázy zbyl,

však vzduch je nyní svěží, zdravý,

pln nových sil.

Jen to, co shnilé, slabé k boji,

strh’ k zemi její vír.

Co zdravé, silné, dále stojí

a vítá mír.

To city víří v mojí hrudi

jak oné bouře ryk.

Jsem sám, a v prsou mých se budí

té nauky vznik:

Ó pěvče, který’s pravdu novou

ve srdci odkryl svém,

hoď v svět ji rukou ocelovou

i se srdcem!

Ó nechtěj žitím jíti slabě

jak tichý vítr, mdlý,

a naříkat a lkáti chabě

na osud zlý.

Jdi světem silen, bouři k lidem,

roj myšlének v ně hoď,

radš vichrem nežli mrtvým klidem

svou rozbij loď!

Buď hotov odhodlaně mříti

a rázem v každý čas,

a poznáš pravou volnost žití

a pravdy jas!