Duma v bouři podzimní.

Bouř podzimní, ta nezná smilování,

co v cestě jí, s tím napořád se sváří,

a směje se a chechtá jiných lkání

a vždy je neúprosná jako stáří.

Vše jedno jí, zda mlází rve neb klestí,

zda růže jen, či duby z půdy páčí;

a stáří také nevybírá cesty

a přes hlavy i srdce přímo kráčí.

Co skácí se, to čas v svém lůně schová,

co zlomí se, to vykvétá juž stěží,

a přes les nový zas a srdce nová

dál ruku v ruce bouř a stáří běží.