Duma v hučícím hvozdě.

Na sosně v lese hučícím

z útulku teplého hnízda

úzkostným strachem bolestně

pískle v hruď raněné hvízdá.

Sotva je slyším, v dumání

tulím se k starému kmeni,

v hučícím hvozdě opodál

ptáčete slyšeti není. –

Nejsem-li jemu podoben

se srdcem teskným i písní?

Sotva že duše nejbližší

tuší, co ňadra mi tísní.

Méně jsem, než to pípnutí,

v hnízdě jímž vzdychlo si drozdě,

stejně jak ono ztrácím se

v života hučícím hvozdě. –