Duma v jarní noci.

Zas růže vonnou píseň z duše roní,

a z ňader ptáků zvučné květy voní,

a na topolech roste jarní zlato,

a srdce moje rozčeřené citem,

je nadšení a blaha pod blankytem

zas v náruč bohorodé krásy jato.

Ó, jara vnadné dcery, máje noci,

jež září hvězd sny božské lásky sníte,

jak divnou vábíte mě k sobě mocí,

až vaším jasem vzchází mír v mé duši

a z tůně myšlenek se k světlu vzruší

mých citů květy posud nerozvité.

To nejkrásnější chvíle mého žití,

v nichž srdce citu plamenem se nítí

a zemské ňader bejlí žárem zmůže;

tu šťasten sním, až z oblak temné lodi

Den usmívavý v blahé touze hodí

na srdce jitřenčino první růže.

Pak procitnu, a žití tuhé paže

zas v povinnosti okovy mě váže

a mocí vleče k úmorné mě práci,

kde z hloubky srdce krev se rudá cedí

a mlhou slz zrak smutně k hrobu hledí,

kam mrtvoly mých snů se střemhlav kácí. –