Duma v jeseni.

List za listem všech stromů žloutne,

pták s ptákem prchá v teplou dál’ –

a hustá mlha, z rána šeda,

juž zraku ani prozřít nedá,

ba i ten zlatý paprsk slunce

jak by se země ostýchal.

A vítr vane studeněji,

ba až to kosti proniká!

A večer, který vůní květů

dřív pohádkou byl cizích světů,

před krasami a kouzly všemi

juž zvolna dveře zamyká.

Jen teskno, teskno z všeho zbývá

a smutek plní duši víc – –

a posléz’, vichru ruka dravá

když slední lístek oškubává,

s nímž vše, co zbylo, s Bohem dává,

hle! slza velká rosí líc...

Proč? Proto snad, že všecka krása,

v níž každý volně dýchat směl,

zmizela v dál’ tak záhy, záhy,

jakoby kdos, nám nad vše drahý,

po krátkém. tklivém rozloučení

zas na dlouhý čas odešel?

Či proto snad, že onu bídu

přírody němou, beze slov,

v níž hluboké tak náhle vrásky,

bez soucitu a beze lásky

sníh mrazný brzy v smíchu divém

v jediný změní ve hřbitov?

Ó, jistě vše to k srdci mluví!...

Však nejvíc, nejvíc z všeho snad,

že parallelu svého žití

tu člověk musí trpkou zříti,

z ní každým rokem víc a více

též učit se mu odvykat...