Duma v podzimním slunci.

Z nitra srdce kytku zlatých květů

vrhlo slunce zemi na pochvat;

jas jí přelít líce, a již v letu

v svatební se odít spěla šat.

Ustaň, země, touha tvá je marná,

čas se změnil, ukrátil se den;

toť jen slunce upomínka žárná

na ztracené lásky plachý sen.