Duma v prázdni.

Volným, volným! opět srdce jásá,

vyjasněn zas umdlený je zor,

noha prach a čelo mraky střásá,

zas mám křídla, zas jsem jiný tvor;

k nebi toužím, do svých milých hor!

V jeseni však nazpět-li se vracím,

slábnu, vadnu; hruď je samý vzdech,

těžkým jařmem unaven se kácím,

starý otrok v nových okovech,

chci-li vzkřiknout, tají se mi dech! –