DUMA V PŘÍRODĚ.

Ty ženo velebná, ó ženo luzná,

když zadívám se v oka Tvého krásu,

tu teprv zřím, jak duše má jest nuzná,

jak malý stín to ve Tvém čarojasu!

V Tvém oku hvězdy nebeské se zračí,

v Tvém nitru valné vlny duní moře,

leč v nitru mém tam pouze hněv se mračí,

a v oku mém tam místo jasu – hoře.

Ty věčně kveteš, věčně bujíš v kráse,

Ty neznáš, co mní pokyn smrti stinné,

leč život můj ten rose podobá se,

jež ráno zazáří a večer zhyne.

V mé nitra hloubi denně cit se třísní,

v mém srdci místo zpěvů smutek kvílí,

leč duch Tvůj na perutích věčných písní

z vln oceánu k jasným hvězdám pílí...

Tak věčně spěješ v dálku nezbádanou

jsouc věčně plna živodatné síly,

než nám jen dumné zvony zvoní hranou,

neb život náš se denně k hrobu chýlí.

Jeť chvíle jediná jen celé naše žití,

jeť přelud veliký vše lidské snění,

však pouze jednou Tvoje krásy zříti,

to pouta smrti v rajské brány mění...