DUMA VEČERNÍ.

Je smutno. Nebem první hvězdy svítí.

Vzduch chladne. Nitro z těžka oddýchá.

Cit divný v sobě roditi se cítí,

jak strom, jenž od kořene usýchá.

A hvězdy cosi mluví ke mně s výše.

Mé srdce náhle touží roztrhnout

ta lidská prsa, prchnout ze své skrýše

a s sebou strhat vaz všech cizích pout.

Kam toužíš, divé? Nad života tůně,

kam nejdřív chceš, ty bídný ptáku, v noc?

Hle, tisíc bratří hladoví a stůně,

ty samo bys jim chtělo na pomoc?

Je pravda: ty jsi zapřelo se zcela,

tvůj povzlet vlastní touha netlačí,

jež k lásce, slávě by tě poháněla:

leč vše to, blázne, jiným nestačí.

Jim třeba chleba, prorockého slova,

jež ve prach smetá jich předsudků věž,

jež prací zbudí člověka v nich znova –

vše druhé sladká bylo by jen lež.

Ó zůstaň, zůstaň! Slabá jsou tvá křídla,

a svět – toť pouze žalářů je řad;

než konec tvá by zřítelnice shlídla,

ó let tvůj vroucí sám by zištně schlad’!

Večerní zvone! Kadencemi tvými

se zdá mi, že to lítá, naříká

nad vlastí, lidstvem, bratry hladovými

to utržené srdce básníka...