Duma velikonoční.

Už zkvetl bez,

a každá mez

hruď kyprou chudobkami zdobí,

a špačků sbor

slét’ na úpor

a hnízda spravuje a robí.

Tlum pěnkavic

vždy víc a víc

na buků haluzích se množí,

a skalám v žas

vln stádo zas

se válí v říčky úzkém loži.

Viz slunce zjev,

tvář jako krev,

a zlatých jisker plné oči,

kam hledne, již

květ pučet zříš,

a plno radostí, kam kročí.

Ve starý hrad

jde dětí řad,

druh starší vesel napřed těká;

tam z vrb a jiv,

jež zná juž dřív,

píšťalka nejlépe se svléká.

Hle, družce vděk,

prut kočiček

hoch hojné ze zásoby dává:

„Na letorost,

vždyť mám jich dost!“

a vesel nad hlavou jím mává.

A mladý lid

jde do rokyt

a – divnéť projevy jsou lásky –

v ně nazírá

a vybírá

nejlepší proutky na pomlásky.

Ach, znám to, znám

a vzpomínám,

ač věku půl juž zatím leží,

co dřív jsem žil

a co těch chvil

zas ze všech koutů vstříc mi běží.