Duma zimního večera.

Den zimní k noci šedou hlavu shýbá

a siným rtem jí chladné líce líbá,

stkvost třepotný, jejž v plášti mraků nese,

jí k nohám vrže zas a zas,

leč za to nebe na úžas

jí v temné kštice hvězdy třese.

Ó hle, jak hvězda hoří každá, plane! –

Kéž noci ta v mou duši písní skane,

tak velikou a čárnou, jak je sama,

jen z horoucí bych duše přál,

bych v slunných dobách neroztál

tím planým skvostem, jejž má pod nohama.