Duma.

Teď, v životě kdy jiným pro zábavu

tak často básník sebe zapřít musí,

ó Ještěde, já stokrát vzpomenu si

na starou tvou a zamyšlenou hlavu,

jak vídal jsem ji v prvním zanícení

dob zapadlých, kdy za hlubokých nocí

jsi na obzoru tměl se s vážným čelem,

co já jsem bloudil parkem v tichém snění

a s plachou dumou v srdci rozechvělém.

Ó Ještěde, já vzpomínám si nyní

těch zašlých dob, jak v bouři vzpomíná si

zbloudilý plavec na svůj rodný břeh

a na všecko, co k němu tam se hlásí,

a nač on smuten myslí v bolestech –

Teď smutek jenom čelo moje stíní,

a když jen jed se v každou krůpěj mísí

a když snů všech už pobořeny chrámy,

mně všecko to, co toužíval jsem kdysi

a co jsem chtěl, se bezúčelným zdá mi

a marným spěchem za tím, v šeré dáli

co jako Fata Morgana jen šálí.

Je člověk, zdá se, zrozen pouze nésti

v svém srdci hrob, kde pohřbil všecky touhy

a mrtvé sny o nepoznaném štěstí.

Je člověk, zdá se, proto stvořen, aby

tu darmo strádal celý život dlouhý

a poznal, jak je bídný a jak slabý

a přeubohý proti moci oné,

jež neznáma a za oblaky skryta

mu sotva vzduch, by žíti mohl, skytá

a sama, sama v záři sluncí tone.

Je drsný život nejpřísnější školou,

kde, že vše darmo, poznáš příliš záhy,

když bez léku a bez krůpěje vláhy

jdeš věčně sám, tu poznáš, vše jen šálí –:

skráň ověnčená slávy gloriolou,

i dívčí oko, v kráse bezúhonné,

když jako v lásce usměje se na tě;

ctnost, která všude sebe v odiv staví

a nestřežena sama vždy se prodá;

i nadšení, jež nese prapor vlavý,

leč v příští chvíli všecka zradí hesla,

když hrstka tmářů o žaláři hlesla

či když mu někdo za ty vzdušné hrady

a za sny všecky kousek chleba podá.

Tak všecko, k čemu modlil jsi se tady,

je vylháno, i srdce člověk lže si,

když bez soucitu zmírat nechá jiné

a nemá léku pro rty mukou siné,

co na smrť vlastní myšlénka jej děsí...

Tak ze života celého co zbude

nám do té poušti ponuré a chudé?

V co ještě doufat a v co ještě věřit,

když prchne dětství nevinné a prosté

a nad hlavou nám když se počne šeřit

a z bařin kde jen těžký soumrak roste?

Přec ze všech dnů, jež v životě jsem žil,

rád myslívám si nyní na večery,

kdy duch můj prvně k letu zatoužil,

když na obzoru tměl se Ještěd šerý

a v kouzlu, které nelze říci slovem,

mlčící luna plála nad Sychrovem.

Tam v jeho parku, vůní květů zpilý,

jsem v duši první dětskou dumu skládal

a na ptácích, již večer létli k jihu

i na motýlu každém křídla žádal...

To neznal ještě v blouznivé té chvíli

jsem žití toho potrhanou knihu

a nevěděl jsem, že v ten život celý

mi zbude jen ta vzpomínka, že jednou

jsem mladým byl. A na tu cestu bědnou

že zbude mi jen paprsk rozechvělý

hvězd mlčících, svit zádumčivé luny

a rodinného kraje obraz drahý

při svitu hvězd – a dívčí tváře tahy,

těch prvních básní potrhané struny

a v duši smutek dlouhých oněch nocí –