DUMA.

Ó je to marno, zapomenout chtíti

a ze zimy zpět nezatoužit k jaru,

zrak ve slzách, chtít touhu tlumit v žáru

a ducha stavit, když se v bezdno řítí.

Co ještě máš? Pláč snů, jež zůstaly ti

nad vším, co v oběť musilo jít zmaru,

snad vzpomínek jed srdce ve poháru

a nudné, marné, promrhané žití.

Já znám tu kletbu: dusným, všedním prachem

svých vzletů křídla vléci polámaná,

jež nesmějí vzplát jitřní zoře nachem.

Já znám ten hřích: květ, jaro ztratit, nebe,

nevěřit v příští, v nový úsměv rána –

a nejhorší hřích: nevěřit ni v sebe!