Duma.

Jen několik let – – kosti vykopají

a pohodí je někde v kostnici,

kdy mojích písní zvuky též se stají,

jak v háji zpěv, kdy zmizí slavíci.

Zda potom někdo vezme prázdnou lebku,

jak Hamlet, ve svou chvějící se dlaň,

a zahledí se mých dum na kolébku,

jež přírodě svou zaplatila daň?

Zda vyčte myšlének tam různých sledy,

muk lásky pozná a všech strastí byt,

zda poví mu ten čelisti kruh bledý,

že i to čelo vavřín chtělo mít?

Zda otáže se, kde ten duch, jenž plaše

chtěl na křídlech až k hvězdám povzlétnout?

Eh! přeříká tam kousek Otčenáše

a sinou lebku hodí v tmavý kout!