Duma.

Pusta jsou pole kol do kola,

makovin šustí jen stvoly,

veselý ohníček plápolá

na každém skoro již poli;

z pýřky dým dusivý po zemi

těžce a líně se plazí,

vítr jak potřásá větvemi,

listí mi do vlasů hází.

Známou se rozhlížím krajinou,

v oči se derou mi slzy...

Cizí ach! kraje zas přivinou

v náruč mne chladnou již brzy.

Největší práce až nastane

tobě, můj stařičký pluhu,

podzimní vítr mne zavane

daleko od rodných luhů...