Dumka.

Oj letí, letí černoušek havran přes vyžloutlé traviny,

oj kluše, kluše mlaďoučký kozák k domovu to z ciziny.

Oj kráče, kráče černoušek havran, cestu stavě mu,

i mluví, mluví na vraném koni jezdci mladému:

„Dobrý molodče, domu z vojny-li, smutný povrať se,

zlatý tamerlan zstrhej na kusy, zboží pozbav se;

nebude tobě rozbitá chatka valně po chuti,

a tři mohyly – spláčeš nad nimi – ducha zasmutí.

Sjely se, sjely, vojskové mraky, chatu zdrtily,

pobrali všecko Tataři vrazi – stojí mohyly;

jedna nizoučká, tvojí matičky, travou zarostlá,

čerstva druhá je – tvého srdíčka, třetí otcovská.

Nedbej žalosti, sirý kozáče, jiným popřívej,

slávu matičku s otcem atmanem tu si vyhledej.

Bodrou ženuškou bude, mládče, zas živu lulka ti,

mohyla mrtvu vysoká zase nevol plakati.“

Oj kráče, kráče černoušek havran, v step se vzdaluje,

oj pláče, pláče mladičký kozák, k síči harcuje.