DUMKA.

Hřbitov náš je tichý sad,

rozkvete v něm, kdo již zvad.

Staleté zde lípy šumí;

kdo je od nás, porozumí,

co si v dumy vnořeny

šeptají ty stařeny.

Věčný mír a věčný klid...

Cypřišovou chvojí skryt

v babího už léta lesku

divnému jsem podleh stesku,

mysle, až zde budem spát,

o čem se nám bude zdát?

Když se skřivan nad nivou

ozve písní jiskřivou,

z vlhké brázdy oráčovy

chléb nám bude vonět nový,

ucítíme v list a květ

pupeny se rozvíjet.

Doslechnem-li z ozvěny

nářek parní sirény,

zachvějí se naše kosti

jistotou, že u nás dosti

rukou, jejichž mozoly

plní spíže, stodoly.

Poženou-li večer z luk

děti s křikem kozí pluk

a poslední slunka šípy

budou zlatit naše lípy,

ke krbům vás budem zpět

domů z polí provázet.

Zapískne-li večer vlak,

to nám bude asi tak,

jako by náš přítel drahý

navracel se z matky Prahy

a přikleknuv na hrobech

sdílel pozdrav srdce Čech.

Když se v šera náruči

Ochoza les rozhučí,

budem s vámi po večeři

přísti len a dráti peří,

a těch, jež kdo míval rád,

vzpomínati na stokrát.

Z věžního jak okýnka

umíráček zacinká,

loučení vám nebuď trudem!

Příchozího vítat budem,

zvídajíce od něho,

co je u nás nového.

Vy tu sta a staletí

žijte v síly rozpětí!

Byť i v díži kvas byl nový,

ať jsou pevny dědů krovy,

starou slávou v drahý kraj

prapor se lvem hrdě vlaj!