Dumka.

Pod kosu zraje kraj a tak se všady bělá

jak bludná hlava má, jež v poli sšedivěla.

Pod kosu zraje kraj a k zemi tíhne klas,

a moje stará šíj svou zemi hledá zas.

Jsou žně to poslední – než zas se vrátí zpět,

snad budou ruce mé již v hrobě práchnivět.

Teď obilíčko v dům, můj koni, spěš si, spěš,

a pána svého pak na hřbitov odvezeš.