Dumka.

Ó ten smutek siré duše!

Kam se hneš a co chceš s ním?

Osamělá v poli hruše,

v bolné tuše

zříš v tvář zimy bouřím zlým.

Nějak bylo, nějak bude,

zoufalců to slední trám,

vichr hýká, sýček hude,

v jizbě chudé

sedíš opuštěn a sám.

Ó ten smutek duše siré!

Čím jej možná ukojit?

Vichrem hnaný, rci to, pýre,

a ty výre,

zde mé srdce! – Nech mne být!

Dost jsem čekal, víc jsem žádal

hlasem flétny, stonem lyr,

tisíc luzných vidin spřádal,

chtěl a bádal...

Teď chci pouze jedno – mír!

Ó ten smutek siré duše!

Samá poušť, kam padne zrak,

a jen lístky plané hruše

v bolné tuše

mizí větrem do oblak!