Dumky. (1.)

Oj letí, letí černoušek havran přes vyžloutlé traviny,

oj kluše, kluše mladoučký kozák k domovu to z ciziny,

oj kráče, kráče černoušek havran, v cestu skáče mu

a mluví, mluví na vraném koni k jezdci mladému:

„Dobrý molodče, z vojny domů-li, smutný povrať se,

zlatý tamerlam ztrhej na kusy, zboží pozbav se,

však nebude chata nizoučká víc ti po chuti,

tři mohyly, spláčeš nad nimi, líc ti zasmutí.

Sjely se, sjely vojskové mraky, chatu zdrtily,

v rumy vše zmetli Tataři vrazi, v pusté mohyly,

jedna vysoká, travou zarostla, tvého tatíčka,

nízká druhá je, tvého srdéčka, v třetí matička.

Nedbej žalosti, sírý kozáče, jiným popřívej,

k slávě matičce, otci atmanu, v družnou síči spěj,

břitká šavle žínkou bude, věrnou lulka ti,

s Záporožci nebude se mládci stýskati,

hejřiť, hulať po kozácku, cárská vína píť,

s Tatary se, Turky budeš, Lechy, Rusy bíť,

s tebou kůň až klesne dobrý, celá zakvílí

žalně u tvé kozačina pyšné mohyly.

Tam kdys sedna lkáti budu truchlé do dumy,

o tvé k tomu slávě zvěsty sosny zašumí,

Ukrajinou rozletí se, v každé kuřeni

věčně znít tvá duma bude, žít ty věčně v ní.“

Oj kráče, kráče černoušek havran, v step se vzdaluje,

oj pláče, pláče mladoučký kozák, k síči harcuje.