Dumky. (2.)

To-li u vody šumné, zelenavé květe kalina

a to u vody šumné, zelenavé mladá dívčina,

prádlo pere, bílé dopírá košilky co sníh,

jedou kolem mládci kozáci na bujných koních.

Od jich zbroje světlo vychází, od kurtek se mračí

a za nimi rodná krajina v jednom tone pláči,

prach před nimi rozvalil se, mlhy nad kurhany,

na plen jedou, v cizinu to, v nehostinské strany,

širokou opouští stepi, dumně za ní kvílí,

oj on s nimi slíčný, mladý děvušenky milý,

vraný pod ním komoň hraje, vítr burku vzdouvá,

k ní on ještě smutný mládec posledně promlouvá:

„Neplač, neplač má dušinko, oček víc netýrej,

nelom pěkné ručky bílé, smutku odepírej,

však přiskáče tvůj molodec, tamerlam dá zlatý,

zavede tě žínku mladou do nizoučké chaty.

Neplač, neplač má dušinko, zármutek pusť z hlavy,

však povrátím, z vojny vrátím v slávě se ti zdravý.“

To promluviv hlavu kloní svému v hřívu koni,

to on hoře ukrývaje, slz, co roní pro ni,

pryč ujíždí, v dál zajíždí, s kozákami jede,

za ním ranní páry strou se, mlhy padly šedé...

To-li u vody šumné, zelenavé zavadla kalina

a to u vody šumné, zelenavé smutnoučká dívčina,

prádlo bílé nedopráno, zapadlo v hlubinu,

jak on kozák, dobrý mládec v dalekou cizinu;

což košilky proudy vzaly, břehu zas je vrátí,

však se do nich už nebude mít kdo oblékati.

Stojí, stojí mohyla, havran kráče na ní,

z té že není povratu, kam pozajel, strany.