Dumky. I.

Po letech zas, po letech zlých

tě vidím, rodný krove,

kdež srdce v zpěv mi měnily

máť, ptač i červánkové.

Po letech zas, po letech zlých

mně ožils dumkou v hlavě:

hoj, světničko, hoj, matičko!

svatvečer právě...

Tu bělovlasý sedí kmet

a kolem drobných dětí,

jak kdy se sletí pěnkavy

na jabloňové sněti.

A dobrá stará matička,

co snáší a co slíbí! –

A z okýnka zří zlehýnka:

kdos ještě chybí...

Juž nechybí! Hle na prahu

tvůj – oči v slzách – synek!

Dnes přilet z dálky, zpěvavý,

tvář plna upomínek...

Což matička jej objímá,

a tatík k prsům tlačí,

a sestra, brat – o sladký chvat! –

radostí pláčí.

Po letech zas, po letech zlých

po rodném hledím krově:

čas mladým ustlal v podruží

a starým na hřbitově...

I přijde Štědrý večer zas

a v srdečka se vplíží,

a lehýnkou jen zpomínkou

zrak dětem sklíží.

A co se potom srdcím zdá,

a co se k hlavám sletne

z dob zářných zhaslé mladosti

a z mohyl vesny květné;

z těch očí dávno pozamklých,

z těch snův odletlých tlumu:

z těch vábných šer jim svatvečer

tká smutnou dumu.

O dumko smutná, dumko má,

pojď, zasedneme spolu –

juž připozdívá dnům se mým,

a srdce touží k stolu...

Kdož ví, ty věrná družko má!

jak po roce nám bude?

Zda přijdeš zas? – Jeť upír čas,

rty vždy má rudé!...

A kyne-li? – Ty nepůjdeš!

tys čárné dítě věků:

tys duše, která z člověka

přechází ke člověku;

jež z mrtvých prsou do živých

se věčně věků vkrádá –

ty světlý sne zhaslého dne,

má dumko mladá!