Dumky o jedné chaloupce. (II.)

Od těch zadních vrátek

chaty naší snědé

do trávy a kvítí

hezký můstek vede.

Kdo tam stává, slyší,

jabloní jak šumí

družné povídání,

polibky a dumy.

Kdo tam stává, vidí

nad nimi les tmavý,

slza někdy padne

do kvítí a trávy.

Kdo tam stává, tone

v jasném zpěvu ptačím,

v srdci mu to zalká:

„Tomu nepostačím!“

Kdo tam stává, hledí

na hvězdičky zlaté,

prosí: „Přiveďte ho,

vy ho, hvězdy, znáte!“

Kdo tam stává, čeká –

v srdci rozruch sladký,

ale marně čeká

za šedými vrátky!

Les ta křídla tmavá

stejně smutně chýlí,

pod jabloně k můstku,

nejde mi můj milý!