DUNÍ ZVONY...

Duní zvony, duní,

duní zvony s výše.

Hodin ráz to padá

v ulic tmu i skrýše,

v kroky pozdních chodců,

vozů rachocení,

v duši těch, jichž oči

dosud mijí snění;

do stlumené hudby,

do tulácké písně

padá ten ráz hodin

těžce a tak přísně.

Ráz! a ráz! a ráz! Tak

volně zas a dlouze,

jakoby hlas čísi

vlnil se to v touze,

bolestí a steskem

a tak vyčítavě,

že i ti, kdo slyší,

jdouce po zábavě,

k srdci sobě sáhnou,

zachvějí se tiše.

Duní zvony, duní,

duní zvony s výše.

Ne, to nejsou zvony,

soudce hlas to spíše;

a jak ve tmách noci

věž se tají zraku,

zdá se, že ten hlas jde

odněkud až z mraku

a že ten hlas velký

všech se dole táže:

Poctivou-li prací

zemdlely ti paže?

Myšlének co pravých

dnes jsi v půdu zasil?

Kolik světel bludných

dnes jsi v světě zhasil?

Kolik slzí setřel’s?

Kolik mdlých zved’ slovem?

Kolik mrtvých vzpomněl’s

pod zapadlým rovem?

Víc-li nežli včera

lásky v tobě dýše?

Duní zvony, duní,

duní zvony s výše...