DUO. (II.)

Což mohu za to, že tě zbláznilo

mých rozpoutaných kštic úsměvné zlato?

Že číší sto se vnad všech prázdnilo,

což mohu za to?

Co z rozkoše tě trpce zranilo,

že lásky trofejím teď říkáš „Ztráto“?

Že čarnějších snů se ti nesnilo?

Když víno požitku se dopilo,

že na dně vidíš pelyněk a v bláto

že opálů se mléko změnilo,

což mohu za to?