Duo z pravěku.

Ve výhně lesku zářivém

já prudce buším kladivem,

já vyňal hmotu z lůna hor

a za kštici chyt’ meteor,

mnou začal člověk býti!

Co země, nebes nádhera?

Kůl, kladivo a sekera,

toť první páky žití!

Na břehu seděl jsem v rákosí,

poslouchal, co písní nanosí

tam ptáci,

a stromů šum a proudů spád

a ptáků zpěv se posavad

v mou duši vrací,

a v světlý den a večer tmavý

mi šumí kolem hlavy

ten nápěv smavý.

Do stínů strmých bananů

má žena vyšla ze stanu;

šleh ohně pad’ jí na čelo,

na prsu nahém viselo

a pilo moje dítě,

a výhně blesk a ran mých třesk

mu vzňaly v malých očích lesk,

lesk jitra na usvítě.

Co dumám skloněný nad vodu,

ve očích blankytu lahodu,

laň bílá

má dcera, přišla, vánku let,

a s retů mých vzal její ret

vše, co má duše snila!

A po čem srdce tak práhlo,

do korun stromů to sáhlo,

v nich písní táhlo.

Jak žehnám nebi, že jsem živ!

pod rukou denně sterý div

mi klíčí jako v pralese,

kam přes noc poupat nanese

máj, sladký země vládce.

Co ty jsi? – Pila! Co ty? – Rýč!

a ty? – Já řetěz! – Ty? – Já klíč!

ó věčná radost práce!

Nadšení, radosti, kouzla ples!

Písní mou zvoní juž celý les

i řeka,

jí šumí třtina, jí cvrčí hmyz,

do jilmů korun a stříbrných bříz

do hrdla ptáků stéká!

Čím ty zníš? – Naděje zvěstí!

Tebou se musí v svět snésti

modrý pták štěstí!

Les vymýtěn jak bodláčí,

jdu dále, svět mi nestačí,

před jitrem pustých na ladách

jsem pluhem první rýhu táh’,

v noc stavím město z kovu;

lev, tygr, orel, hyena,

vše pod mým šípem zastená,

vždy bohat chodím z lovu.

Všecko, co znělo v mé paměti,

vlíbal jsem v rty svému dítěti

tak tiše!

A celičký můj život byl,

jak mír a poklid bych jen pil,

a vesmír byl má číše.

Já zpíval ve dne i v noci,

lev s tygrem ke mně krotcí

šli jako k otci.

Ten v písně rhytmu a ten v kladiv ruchu

dvě křídla tvořili ti, lidský duchu!

ó kdybys oběma ty stejně vládnout uměl,

líp velké básni té bys porozuměl,

jež, tmy a záře chaos, v noc se řítí,

a sluje dějiny a sluje žití!

Ó slepé fatum, že jen básník tuší,

proč v souzvuk vždycky nesplývá pěst s duší,

proč obě křídla nerozpnou se v shodě,

to po myšlénce a to po svobodě,

že lidský čin jen darmo hledá štěstí

a píseň jest jen marnou jeho zvěstí?!