Duo.

V ztrnulém černu příšerných skal, kde bahnité vířily tůně,

dva Hlasy mystické ztlumenou chvěly se písní...

Miláčku, lekám se... Poslední prchly nám vůně...!

Slyšíš, jak z bahnitých tůní volají hlasové přísní...?

Přitul se... cítíš, jak nitro mé stůně

a jak se city mé hrůzou našeho okolí tísní?

Slyšíš ty výkřiky!? Jak se vše vzdouvá a láme a tříští!?

Slyšíš ta Prokletí tajemných hlasů, které se pod bahnem honí

a jež se provalí ven a rozprchnou v daleká Příští,

by lásku zhnusily dnešní a báchorky spřádaly o ní...?

Miláčku, lekám se... Slyšíš ta hluboká hřmění...?

Ne, drahá... nechvěj se... To jen tak vody se pění –

Já hrůz těch neslyším... Kdos Velký v nitro mé bílé

Aeola zavěsil harfy a struny jich stříbrně potáh’,

bych hukot orkánů neslyšel v původní síle,

však abych vnímal jej v sladkých a jásavých notách...

Miláčku, děsím se... Hle, dým jak z bažin se vznáší...!

Zříš černé durmany v kotoučích zmijí se houpat

na vodách příšerných... vidíš ty festony poupat,

jak mámí vůní svou ve skalách nad hlavou naší...?

Ó, blíž pojď... chvěji se smutkem... za hluku přílivů stálých

leká mne dým a děsí mne z močálu rostoucí kalich...

Ó, blíž pojď... zříš ten trs chobotů děsivě spletlý,

jak na nás dívá se žhavými světly?

Ne, drahá... nechvěj se... To sny ti přízrakem zkvetly...

Já hrůz těch nevidím... Zázračný duhový krystal

Kdos Velký v Lásce Své před zrak mi schystal,

by hnus a bahno a příšerná dramata žití

se ve mne promítly v obraz, jenž hřeje a svítí...

To Jinoch světlý, hle, s nádhernou lodicí přistál

u břehů v lilijích... Pojď, půjdem’, sednem’ si do ní –

slyšíš jak lýry zvuk o skály zvoní –?

Pojď, drahá... poplujem’... Zdá se, že světlo tu hasne...

Pojď... k nebi dívej se... hle, jak je velké a krásné...!