Duše a luza. (V.)

Teskno a pozdě je. Duše,

smutna tvá samota. Věříš

ve svoje vítězství? Duše?

Člověk je podlý!

Bolest tě vyhání z dávných

profanovaných již chrámů.

Od starých bohů, jimž dávno

směješ se v pýše!

V bolestném přerodu časem

železnou budovou zachvíš.

Osvítíš několik mozků

prorockým jasem.

Někdy ta zalehlá píseň

sibířských dolů mučí.

Krvavý po bitvě večer

kdesi tam dole.

Otřesy želez ji mučí

vězněné myšlénky. Mučí

prodírající se slunce

oštěpů mořem.

Mučí ta zemdlená Evropa

frivolně zpívající,

opilá, sestárlá nevěstka

před chladným jitrem.