DUŠE A STÍN.

Šla světem Duše věřící

a za ní Stín se šeřící.

Tak čistý jako horský květ

jest její vzhled a dech a vzlet.

Šla zvolna, čelo schýleno,

neb srdce bylo raněno.

A ani ne tak od dýky

jak titěrnými špendlíky.

Než v ní jen všechno zářilo,

ač za ní se to šeřilo.

„O kráse sním a o ctnosti“ –

Stín za ní brumlá: „Hlouposti!“

„Rekové moji předivní – “

Stín zabručí: „A naivní!“

„Mír rozhostit chtí hrdinný – “

Stín směje se: „Sen dětinný!“

„Dát tvůrčí lásce rozkvétat – “

Stín chechtá se: „To planý sad!“

„A do srdcí vlít veselost – “

Stín nevrle: „Ba žluči dost!“

„Ať vůkol prach je vezdejší,

ať smích a posměch říznější,

já věřím přec v to krásnější.

Má touha, jíž se cítím nést,

mi důkazem, že ono jest,

že k němu dost jde květných cest.“

Stín bručí: „Směšných slov a gest!“

A šla tak šťastna, zářivá,

tak blažená a blaživá.