DUŠE ANDĚLSKÉ...

Jsou duše s andělskými perutěmi,

jdou s bílou svící v tichém sklonu hlavy

v shon života a jeho peřejemi –

a nemůže jich strhnouti proud dravý.

Ať kalná vlna hnusnou stříká pěnou –

šat jejich skvoucí vždy je stejně bílý

a neutrpí žádnou žití změnou,

a nepodlehne moci žádné síly.

Kam bělostné se jejich křídlo schvělo,

kde vztyčily se jejich čisté skráně –

byť na mžik schyluje se drzé čelo

a klesá paže, pozdvižená k ráně.

Ó, šťasten, ke komu se v žití schvěly!

Mír hvězdných výšin v jeho srdce vkročí,

a duše jeho jako lilje zbělí –

a vytuší, co já, když zřím v Tvé oči...