Duše děcka.

Vítr jí sníh v líce mete.

Ten se tak drobounce sází,

na šat a ve vlas se plete

a mráz se pod šátek plazí.

Ó, jest to cesta, kéž Bůh ji skrátí! –

Holý strom vichrem větvemi klátí

a sníh se v mraku z planiny zvedá,

země je bílá, obloha šedá.

Smutno a zima je všade...

Mráz ženě k ňadru se loudí,

ruku jí na srdce klade

a žena – Bůh ví, kde bloudí.

Tam u hor paty, v rubáši sněžném

nejmladší dítko – chlad v líčku něžném,

ručičky drobné na prsou spjaty –

leží, ach ztuhlé pod krovem chaty.

A žena rakvičku nese –

na víku znamení kříže...

Sotva jde – noha se třese.

Rakvička... Jaká to tíže! – –

Peřinku nesla, rok sotva tomu,

a dneska rakev – peřinka taky, –

ale tak měkká – jak kámen z lomu,

ale tak bílá – jak bouře mraky.

Umřelo nejmladší dítě –

největší radost’ té vdovy –

Co děje v srdci se skrytě,

co v hlavě, kdo že to poví?...

Led a sníh v srdci, vichru šleh v hlavě!...

Zemřelo. – Čím jí starší dvě děti?...

Mráz se k ní kloní šepce: „Ba právě!

Odpočiň! K čemu rychle tak spěti?“ – –

Tiskne ji ledovou rukou,

rakvička stále je těžší.

A matka uštvaná mukou

sedá a neví – že hřeší. – –

Před zrakem tvoří kruhy se temné,

mysl se kalí... V tom však jí zdá se,

že se jí dotkly ručinky jemné,

že zří své dítě v andělské kráse.

A to jí šeptá: „Má máti,

v rakev, již ruka tvá třímá,

ulož mne, prosím tě, spáti,

v rubášku jest mi – tak zima. – –

Bratříčků pláč pak spánek můj ruší,

přestanou, pospěš, matičko, v chatu!“

Žena se vzchopí, srdce jí buší,

jak běží domů v divokém chvatu.

Líbá tam dětí svých líčka

řkouc jim a oči si suší:

„Dal vám Bůh bratříčka duši

strážného za andělíčka.“...