Duše dětí.

Jsou duše dětí andělové bílí,

již v obláčků se ukrývají jase

a na chvíli se v žití naše schýlí,

by vdechli v srdce blankyt hvězdných světů;

pak znovu rozpínají křídla k letu

a v hvězdný domov vracejí se zase.

Jsou duše dětí konvalinek zvonky,

jež v hloubce lesů vonný dech svůj tají

a na chvíli jen útlé svoje stonky

nám v srdce skloní – prchnou nazpět v lesy,

tam mezi hedbáv mechů, mezi vřesy,

kde paprsky si v rosných perlách hrají.

Jsou duše dětí píseň skřivánkova,

jež v oblacích se nad hlavou nám třese,

a moře tepla, světla v sobě chová;

na chvíli srdce lidské blahem zčeří,

pak zapadne kdes v hnízdo v květném keři,

neb vysoko se nad hvězdy až vznese.

Vy dětské duše – andělové bílí,

něžné jak drobných konvalinek květy,

sladké jak písně, jež skřivani pějí,

kéž kouzlo vaše do srdcí se schýlí

a přenese v ně ony hvězdné světy,

jichž světlé paprsky se ve vás chvějí.