Duše hodin.

Ty vážné hodiny na staré stěně

zří dolů ke mně klidně, zamyšleně

a tikot jich tak srdcem po vždy chví mi,

jak zpívat bych měl jejich píseň s nimi.

Od mládí to již moje srdce tuší,

že starý stroj ten jistě má svou duši...

Je – matka má – ta byla dobrá žena –

od děda k svatbě dostala kdys věna –

a od té doby visí stále tady...

Vždy úctivě jsem jako chlapec mladý

zřel na ně, když svou moudře rukou

je matka řídila, a kterak tlukou

jsem poslouchal vždy v zbožném zanícení...

A nyní rcete, že v nich duše není!...

To bylo v čas, jak zima se k nám brala,

když matka moje, chudák, umírala,

zde na tom loži, právě před obrazem...

Jak zhasla ubohá, tu tímtéž rázem

hodiny umlkly, snad ze vděčnosti

neb ze smutku. Tak. – To jest, myslím, dosti

a nyní nevěřícím zmlknout sluší,

neb přisvědčit, že jistě mají duši...

Či příklad prostý, jeden nepostačí?

Nuž jeden ještě. Čas sic chvatně kvačí –

však dobrák jsem a každému vše sdělím.

Kdys rozmrzen jsa nad životem celým,

v svůj župan zabalen a s dýmkou v retu

se zavřel doma jsem, dal výhosť světu

a v hromad knih se jako v moře hroužil.

A marně duch můj v jiné kraje toužil,

já spjal jej otěží a dobře vedl...

Tu pozdě večer, červánek již bledl

a noční vůně ze zahrad sem táhla,

já seděl zadumán, má ústa zpráhlá

plnými doušky večerní chlad ssála; –

v tom jakás ruka v okno zaťukala.

Pozvednu hlavu, zvědavě ven vzhlížím

a ostrým krokem k oknu se hned blížím.

Hle, jaké překvapení netušené!

Dvé očí zřím a tváře uzarděné,

ret chvějící se, malou, měkkou bradu,

a vlasy, čelo, všecko ve souladu.

Pod hebkým šatem bujná ňader vlna,

ta ručka buclatá, tak kouzla plná, –

pak nožek tvar – a kdo ví vše již nyní,

mne pomátlo.

– Tak člověk časem míní,

že doma unikne vší zrádné zkáze

a za tím doma hřeší, věřte, snáze. –

Já chvíli stál jak přimrazený k zemi...

Krev vířila mi, ret však zůstal němý.

A marně namáhám se, ani slova

přes rty jsem nedostal. Vždy jenom znova

se vpiji v tahy rušitelky krásné...

Až pojednou tu, když mi dýmka zhasne,

já přijdu k sobě, a tru svoje čelo. –

Pak nevím sám, snad být to již tak mělo,

jak mohla splést se moje zdravá hlava, –

vždyť to jest ona, jež mi denně dává

své knihy číst, – ne, – není to přec jiná,

než jako vždy jen dcera sousedčina.

A v duchu divím se, že teprv dneska

jsem poznal ji, jak spanilá jest, hezká...

Dál zvu ji. Váhá jaksi. V malé chvíli

však u mne jest již její zjev tak milý...

A poprve dnes, po tak dávném čase

rozhovor mezi námi rozpřádá se.

Mně zdá se býti vzorem pravé ženy

a každou chvílku dříve netušený

tah v její povaze mně odkrývá se.

A pak ta něha! Oko skryté v řase,

neskrytá šij a záchvěv její hrudi

mně nový vždy jen v prsou obdiv budí.

Jsem rozechvěn. A nevím, jak to ani

vše přišlo, tisknu ret svůj k její skráni

a líbám v rty ji. Odpor klade malý.

Však marné vše. Mně tváře žárem plály

a rty jen hrály. Počala se chvěti,

já pevněji ji tisk však ve objetí...

Již jistě odvracel náš anděl tváře,

by nezřel hřích, tak plný teplé záře,

již jistě ďábel sletěl s pekla na zem,

by radosť z nás měl. Než však tímtéž rázem

hodiny počly bít na této stěně...

My oba ohlédli se vyděšeně

a jako mráz nás projelo jich bití.

Já vyskočil a chtěl je zastaviti

a konec učiniti mrazivému ryku...

V tom ona pozvedla se okamžiku,

– snad ozval se v ní výstražný hlas matky –

svůj vzala šátek, pak zjev její sladký

mi prchnul z jizby, zmizel v nočním tichu.

A konec bylo všemu: touze mé i hříchu. –

Zde mohu přestat snad. A nyní sluší

se tázat vás, zdá má stroj hodin duši?