DUŠE JE MOTÝL...

Duše je motýl, jenž modravem světů

na zem si vylétá z rajského sídla

a zde si o trní, o drva v letu

otlouká křídla.

Trochu však zlatého hvězdného pele

každá si zachová z božského znaku,

a ty ho tolik máš na bílém čele,

v zářícím zraku!

Časem když k očím tvým pozvednu hlavu,

nevím, zda plesat či zaslzet steskem:

podivným zavlhlým plá to v jich tmavu

hvězdnatým leskem.

Z andělské v lidskou zda dosud se mění

duše tvá či snad zas lidský tvar její

béře plášť andělský? ptám se vždy v snění,

ptám se a chvěji...