DUŠE, KDO VÁS SEM POSÍLÁ?...

Viděl jsem duši ženy

jako list ve větru se chvějící;

zornice v tajemné touze rozšířeny,

červánek tušení na líci.

Přilétla, motýl bílý,

hledala k spočinutí čistý květ,

jaký jí rozkvétal v bílých snění chvíli,

jaký byl toužením jitřních let...

Smutno mně, smutno bylo:

viděl jsem list již větrem urvaný,

silniční bláto jej kalem potřísnilo,

bez konce, bez konce zmítaný...

Široká zřítelnice

stala se navždy slzí pramenem –

plakaly slzy na svůj los žalujíce

v života řečišti kamenném...

Červánků plamen milý

slzami zalit navždy v tváři shas’,

bolesti stopy své v bledé líce vryly,

smutek se usídlil v stínu řas.

Viděl jsem drbnou rukou

setřená bílá křídla motýlí

v smrtelné únavě vznášeti se s mukou –

kde je ten květ, v nějž se uchýlil?...

Smutno mně bylo, smutno,

duši jsem zřel, jež o cos prosila...

Do světa, kde je vše bahnem žití rmutno,

duše, ó, kdo vás sem posílá?...