DUŠE KRAJINY.

Tušíš ji večer vždy, v údolí mezi lesy,

pod kaplí hřbitovní v pohorské vesnici,

když dozní klekání a závoj mlh se věsí

na zlatý luny člun a hvězdy tesknící...

Lze zřít ji ve stromu, kdes’ truchle osamělém,

v skalisku, u cesty jež trčí bělavé.

Třpytivý její zrak ty vidíš ve všem stmělém

když s kosmem splynouti, tvé srdce touha rve...

Zdá se, že s proudem jde, jenž šumí lučinami,

a zpět jak obláček se vrací stříbrný.

V tmy lesa vábí tě a divným kouzlem mámí.

A jsou ti lhostejny života tvého dny...

I tobě že je blíž, šeptá ti vánek hebký,

a křídel tvojích snů... že marno rozpětí!

Neb totéž jsi i ty, co ony hnáty, lebký,

tam za zdí hřbitovní, nicoty ve změti!