Duše květin.

Já věřím, vůně dech, jenž chvěje květinami,

v jich kalich hrouží se a krouží nad květy,

že vlivem záhadným a v život jdoucím s námi

jak tajná síla je nám v duše zakletý.

A žije v našich snech a chví se v našich retech

– ať dobrý nebo zlý je dech ten neznámý –

tak jako vůně čar se skrývá v jarních květech

a těší, sílí nás, neb vraždí, omámí.

Z žen, jež jsem míval rád, ta vůně květů dýchá

a kouzlo jejich vln můj smutný tiší sen,

ať dechem lahodným jen lehce, tklivě, zticha,

ať proudem opojným, jímž duch je omámen.

Já ženy blouznivé a dobré znal jsem, skromné,

to byly andělé v snů šeři trpící,

ty – ač to neřekly – prý láskou žily pro mne

s tou duší panenskou, s tím nachem na líci.

A touha tajemná, jež dýchá v beznaději,

mne k slzám dojímá vždy těmi nad květy,

jež v oněch světicích se tichou vůní chvějí

v ty jejich bělostné sny jsouce rozsety.

A byly jiné zas, jež nikdo nepochopil,

mně byly hádankou a tím mne vábily,

jas divný, unylý se v oči jejich stopil

a tichým kouzlem plál zjev jejich spanilý.

V těch ženách cosi lká a jásá, dřímá, stůně,

svět, v kterém vyrostly, je tůní tajemnou,

z níž ony plny vždy své neurčité vůně

svůj kalich zářící a rosou sytý pnou.

A sladkou závratí mne jiných jaly rysy,

z nichž každá vábila jak noční fiala,

jíž v bílých květů tlum se těžká vůně mísí

a mámí duši tu, jež u ní zůstala.

K těm divá, horečná mne uchvátila láska,

mé mladé, smělé sny v dál byly rozváty

a v prudké bolesti, jíž horká hlava praská,

já cítil kvetoucí vždy v létě akáty.

Ó ženy trpící a ženy přetajemné,

i vy, jež vášní žár a touhu jásavou

jste zjevem čarovným vždy probouzely ve mně,

snů vašich vůně mi zas šumí nad hlavou.

Však nač ty marné sny a touha po všem štěstí, –

ten život přinese jen bouř a bol a sten:

můj duch je blínem tím, jenž kvete na rozcestí,

až na dno všech svých snů již pro vždy otráven.