DUŠE MRTVÝCH MILENCŮ.

Dvě duše mrtvých milenců se nese vesmírem;

je jarní noc, a měsíc ozařuje spící zem.

Dvě duše mrtvých milenců, – ret na rtu – na rtu ret,

se lehce nese nocí tou jak jabloňový květ.

Dvě krásné, čisté duše lidské, bílé jako padlý sníh,

jdou hledat blaženost a mír do krajů nadhvězdných.

Zem sobecká a mstivá poklidu jim nepřála,

a srdce jejich nenávistným smíchem proklála.

Zem bezcitná, jež všechno čisté vraždí v zápětí,

nepřála v slunných hájích jejich lásce pučeti.

A milující duše dvě mraziti počal žal,

na tvrdost citů lidských druh své družce žaloval...

Noc jarem voněla, kdy milující duše ty,

druh družce v objetí, své ukončily životy – –

Dvě duše mrtvých milenců putuje vesmírem;

je jarní noc, a měsíc ozařuje mstivou zem...