DUŠE OTEVŘENÁ

Tak dlouho se mi zdálo,

že nemůže již nikdy kvést,

co život skosil,

a přece se to stalo,

když osud milostivý

paprsek seslal do mých cest.

Tím více paprsek ten hřeje,

čím víc se blížím k soumraku,

čím více cítím,

že život, který dále spěje,

již v tvrdosti své vzal mi

i víru v možnost zázraku.

Přec v pochybách svých srdce tuší,

že není vše jen klam,

co život dává,

vždyť otevřenou duši

na konci cest svých potkala jsem

a radost, velkou radost mám.

Jak studánka se jeví

zapadlá do taje

lesního ticha,

kde nikdo o ní neví,

ač je jí vidět na dno,

tak průhledná a čistá je.

Mně zjevila se v plné kráse,

když souzeno mi bylo jít

tou lesní tiší,

kde v úkrytu svém otvírá se,

jak chtěla by vše kolem sebe

svým zdrojem napojit.

Tak silné jsou ty její doušky,

že se vším zlem se smiřuji,

zpívám si, výskám,

jak dítě radostí se směji...

Ten skoupý život přec byl štědrý

a já mu v slzách děkuji.