DUŠE PŘÍRODY.

Tam v jeskyni sedíš. Vidím tě ve tvé kráse,

andělské zjevení nehnutě.

Něco ti schází. Nevidím, tuším to v žase:

ukryté perutě.

Co si as myslí, o čem tvé dumají oči?

Nehybně na mě se dívají.

Dvě jsou to hvězdy, celičkým nebem točí,

myšlenky mé tam zpívají.

Nespouštím zraku s tajemné tvojí slávy,

viděním štěstí opilý,

srdce mé chví se, bázeň mi šeptem praví,

že snad mi zmizíš za chvíli.

Duše má vstala, k tobě se nesměle blíží,

poklekla u tvých kolenou,

klade ti na klín hlavu v závratu tíží

a cítí se nesmírně blaženou – – –

Zda-li ji zaženeš? nech jí tu chvíli štěstí,

odejít bylo by mukou –

vidím tvou ruku lehounce dolů se nésti,

pohlaď ji měkoučkou rukou!