Duše přírody. (I.)

Ty žehnaná i proklínaná ženo,

zda lásku k nám, či záští cítíš v duši?

Zda slepa jsi v té prázdné kosmu hluši,

chceš zdar nám dát či zkázu v žití věno?

Co míti chcem, je tobě uloupeno,

a přec, že vidíš, člověk s chvěním tuší,

ty nevzpíráš se, zákon tvůj kdy ruší

a v rys tvůj drze píše svoje jméno.

Zda vychováváš, učíš lidské plémě,

a okazuješ pravdu mu, své řády,

by podle nich se dále šlechtil jemně?

Či nedbáš jeho, roba svojí vlády,

a klidně jednou ruka tvoje smělá

jej uchopí a sevře, zdrtí zcela?