Duše přírody. (II.)

A přece věřím, v tobě také žije

zář věčná, kterou duší v sobě zovem.

A v přeměn řadě, mžiku každém novém

je nekonečná, stálá harmonie.

Co vrátký mozek v myšlénku svou kryje,

jest chvíle, část, jež pojmem značí, slovem,

však duši tvou v tom pásmu oblakovém

tu nepojme – v svou kukli nezavije.

Víc srdcem ji než rozumem svým tuší,

svou vrátkou v její věčnou noří vůli

a pojem boha za tu klade duši.

I věří v něho, jehož ty jsi dílem,

i lidský duch, jenž potom rozplynulý

mít bude boha hrobem svým a cílem.